Listopad 2010

Halloween ala Voldemort

28. listopadu 2010 v 18:51 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
gfv

Při vyřezávání dýně se do toho Voldy trošinku zamotal,ale to se brzy spravilo....

fgg
a za svou úžasnou podobiznu na dýni byl na sebe velmi pyšný...

fg

a pak šup, společně se Severusem a Luciusem na koledu....

fd
a takhle vypadali na Halloweena všichni...a kde je Voldy? :)

Štědrý den u Smrtijedů

28. listopadu 2010 v 18:44 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
cv

Zpívání koled...

cvbg
Rozmluva se Santou....

edc
Hádka o vysněný dárek....

df

a nakonec nesmí chybět ani štědrovečerní večeře... :)

Voldy coby předobraz velikonočních vajec

28. listopadu 2010 v 18:39 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
fd

fg

bn



bvn

A nakonec celý svět Harryho Pottera v platu vajec.....

dfg

Všehochuť 2

28. listopadu 2010 v 18:34 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
vv

xv

xcv

fg

Všehochuť1

28. listopadu 2010 v 18:34 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
mmmmmmmmm

kkkkkkkkkk

bg

vv

vvv


vv

v

Ožralý Voldemort

28. listopadu 2010 v 18:32 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
Lord Voldemort se poflakoval po lese. V ruce láhev whisky a v očích nepřítomný výraz. Zoufale si potřeboval ulevit, nicméně si nebyl jistý, která část těla se k takové činnosti používá. Moudrá matka příroda to však zařídila tak, aby v krizi zapracovaly instinkty, takže to nakonec, i když na poslední chvíli, dobře dopadlo.

Voldy se s novým elánem vydal na cestu. Pomalu se začínalo stmívat a tak se pokusil rozsvítit svoji hůlku. Stačily jen tři pokusy: "Lumpo....ee...Lupos..ale nééé..tak sakra Lumos!" zařval na celý les, až z nejbližšího stromu vzlétlo hejno ptáků. Pán zla fascinovaně hleděl na ten obraz čisté a téměř ničím nezkalené přírody. Probralo ho až tiché plesknutí odněkud z oblasti jeho ramene. S námahou pootočil hlavu a zhnuseně zaregistroval šedobílou skvrnu na svém dokonale černém hábitu. Tak tenhle pták vážně neměl problémy s tim jak si ulevit...."Jak mám teďka sakra vypadat zle??" zařval směrem k obloze, rozmazávaje šmouhu po rukávu. Žádná odpověď....

Voldemort si radši lokl whisky a nechal se unášet realitou opilců, kteří jsou totálně namol. Zazdálo se mu, že se nejbližší strom proměnil v Harryho Pottera. "Poď šem, Halýsku!" zašišlal, objímaje kmen. Stromu to bylo evidentně jedno, avšak Voldy neustoupil. "Tak Haly, poď k tatínkovi!" Strom mu i nadále nevěnoval pozornost:). "Nebuď žlej, Poď ši žahrát kulišky!" zaškemral Pán zla. Zase žádná reakce. "No tak ši vyšer šišku, ty debile...." prohlásil nakvašeně, když se Harry plynule proměnil zpět v obrovský smrk.

"Ach jo, to je život.." povzdechl si Voldy. "Co si zazpívat? Třééba......Na obloze tetelej se srač..éé..mráčky..."...zkroušeně pohlédl na sametovou tmavomodrou oblohu, posetou maximálně tak hvězdičkama. "Tak né, no....." Po křídově bílém líčku se skutálela slza....a opět zapracovala Matka příroda, ovšem teď v trochu jiné situaci - nešťastného člověka je třeba CO? utěšit! A k této bohulibé činnosti je třeba CO? Ano, správně, alkohol. Ehm, a nejblíže je v tuto chvíli excelentní whiska, tak šup tam s ní!!!

Voldy okamžitě a rád uposlechl instinkt a naráz vyzunknul půlku flašky. Les před jeho očima se mírně zakymácel. Stíny jako by se prodloužily a natahovaly své černé pařáty směrem k ubohému Voldemortkovi. "J-já se b-bojim" zaskučel potichu a pro jistotu vypil i ten zbytek whisky, co si původně chtěl nechat na později. Stíny jako by se stáhly zpět a strach byl tentam. No jo, neni nad alkohol, pomyslel si Voldy a smutně se zadíval na svět skrz dno láhve.
Do zorného pole mu vstoupila kymácející se postava. Dlouhý stříbřitý plnovous a půlměsícové brýle nenechaly Voldemorta dlouho na pochybách. "Albíku!" zvolal a vrhnul se starému nepříteli vstříc. "Voldy!" zamručel spokojeně Brumbál a radostně na svého soka zamával rukou, v níž třímal vodku. "Mhm, finská..tu já rád!" zamlaskal slastně Pán zla a bratrsky Albuse objal. "Pojď, zazpíváme si!" Starý profesor nadšeně souhlasil a tak se opět vydali na cestu s, pro Voldyho novou, dostatečnou zásobou alkoholu..

Až do rána se z lesa ozýval zpěv..:"Na obloze tetelej se sráááčky" a protože to říkal/zpíval sám velký Albus Brumbál, musela to být pravda, že?:)

Voldy vs. Darth Vader

28. listopadu 2010 v 18:30 | Theresa |  Voldyho veselá chvilka
Dva největší zloduchové všech dob se již několikrát střetli v nemilosrdném souboji. Jak to dopadlo když se proti sobě postaví Pán Zla a Vládce Temné strany Síly? no to se dozvíte jedině zde....

xv

První souboj byl velmi nemilosrdný,ale Pán zla nakonec po hodinách a hodinách zápolení zvítězil....

xvv

Druhý souboj s etaké neobešel bez krvavých ran a škrábanců a tentokrát slavně zvítězil temný lord....


v

nakonec se však přišlo na to že nepřátelství mezi Voldym Vaderem není tak moc horké, jelikož pán galaxie sám s oblibou sáhne po romnu o Harrym potterovi...

gf

a nakonec jsou všichni přeci jen jedna velká šťastná rodina... :)

Upíři

28. listopadu 2010 v 17:52 | Theresa |  Bestiář
Upír (nebo také vampýr) je tvor vyskytující se v mýtech, legendách, hororech a fantasy, živící se krví, kterou pije svým - zpravidla lidským - obětem.

Nejčastěji se jedná o nemrtvé, tedy nějakým způsobem oživená lidská těla. V romantické literatuře a ve filmu se upírem se stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír. Přeměna pak trvá různě dlouhou dobu. Je jen málo povedených přemeň, protože mnohdy upír nedokáže přestat sát a oběť prostě zabije. Spousta upírů nechce přeměňovat lidi, pokud to není nezbytně nutné, nechtějí jim brát jejich duši. V novějších dílech se může ale jednat i o druh démonů (například u Sapkowského), popřípadě polodémonů (americký seriál Buffy). V některých novějších dílech jsou upíři vlastně jen jiným živočišným druhem, případně je jejich upírství virového původu. Příkladem může být třeba americká filmová serie Blade nebo ruská sága Noční hlídka. Nebo jsou to jen prokletí lidé.

Typickým znakem upírů je pití nebo spíš sání krve pomocí prodloužených špičáků, které mohou být duté, pak jimi přímo sají krev, nebo jimi jen prokusují tepny a krev chlemtají. Nejčastěji se tím živí, a to buď ve fyzickém smyslu (tedy využívají chemické látky v krvi, takoví upíři se mohou živit i krevními konzervami), nebo ve smyslu metafyzickém (jde vlastně o vysávání životní síly). Někdy je nutné, aby se jednalo o krev lidskou nebo je lidská krev z nějakého důvodu lepší, jindy je to jedno. Někteří upíři přijímají i lidskou potravu, nebo ji dokonce přijímat musí, stejně jako lidé.

Naprostá většina upírů je nesmrtelných nebo dlouhověkých. Když nestárnou vůbec, tak jejich fyzická podoba ustrnula ve věku, ve kterém byli iniciováni, nebo na prahu dospělosti. Pokud stárnou, tak několikrát pomaleji než člověk (například v knihách od Darrena Shana stárnou upíři desetkrát a poloupíři pětkrát pomaleji než lidé).

Pokud se pohybují v normální lidské společonsti, skrývají se a jednou za čas se stěhují, aby svou neměnící se podobou a zvyky (spaní ve dne) nevzbudili pozornost. Pokud při krmení zabíjí, nemívají pevný domov. Často jsou takřka všichni upíři kočovní samotáři, ale existuje jedno nebo více míst, kde žijí pohromadě, případně se jednou za několik let scházejí.

Další častou vlastností upírů je, že se neodráží v zrcadle. To může mít souvislost s tím, že dříve měla většina zrcadel odraznou vrstvu na bázi stříbra (tzv. Benátská zrcadla). Moderní zrcadla mají odraznou plochu z hliníku nebo niklu. Kromě běžných zrcadel nebyl upír vidět třeba v objektivu kamery ve filmu Dracula 2000 - možná že její objektiv nějaké zrcadlo obsahoval. Také se nedají vyfotit (na celuloidovém filmu je roztok halogenidů stříbra, ale skoro žádný autor to nezmiňuje). V knihách Darrena Shana je to vysvětleno prostě tak, že se atomy jejich těl pohybují jinak než těla lidského. Jiné vysvětlení říká, že upíři vlastně pocházejí z paralelního světa nacházejícího se za zrcadly, a když jsou zde, tak za zrcadly logicky chybí. Další vysvětlení je založeno na metafyzičnosti upírů. To, že vidíme upíra, je pak způsobeno ne tím, že bychom ho skutečně viděli, protože upíři nemají fyzické tělo, ale tím, že upír nám vstoupil do mysli a způsobil, že my sami si jeho obraz promítáme. Skutečné věci (světlo, stěny) jím pak procházejí, nebo on jimi.

Mezi jejich další vlastnosti patří zvýšená síla a zlepšené smysly, především schopnost vidět v noci. Někdy upíři létají, a to buď levitací, nebo v podobě netopýra. Drákula chodil či lezl po zdech hlavou dolů nebo přímo po stropě. Kromě zmíněného netopýra se podle některých autorů mohou měnit v mlhu, vlka, hromadu krys nebo červů. Upíři mají často hypnotické, telepatické, telekinetické nebo prostě magické schopnosti. Mohou lidem vstupovat do snů. Také dokáží procházet stěnami, cestovat prostorem i časem.

Klasičtí upíři spí přes den v rakvích (někteří dávají přednost výrazu sarkofág). Stokerův Drákula měl v bednách (nebyly to rakve) hlínu ze své země, a pokud by v nich nespal, zemřel by. Výraz "spánek" ovšem většinou není úplně na místě, protože upírům se nezdají sny, a když spí, tak jsou zcela mrtví. Probouzení pak bývá pomalé, obtížné, a někdy i bolestivé. Někteří upíři ovšem nespí nikdy.

Pitím krve se upíři (především ti nemrtví) rozmnožují. Podle různých pramenů se člověk změní v upíra, když je upírem zcela vysán, když naopak není, anebo když sám pije krev upíra. V některých dílech se ale upíři rozmnožují i běžným pohlavním rozmnožováním, a to mezi sebou nebo s lidmi - obě varianty se nevylučují.

Nový upír je učedník, a ten kdo ho zasvětil krví je jeho mistr. Jejich vztah je velmi oblíbené téma, zvláště pokud byl upír zasvěcen nedobrovolně. Mnoho takových upírů ze začátku odmítá pít lidskou krev a radši chtějí zemřít.

Potomek člověka a upíra, nazývaný dhampír, může mít různé kombinace upírských schopností a slabostí. Často je například odolný proti slunečnímu světlu (ve světech, kde čisté upíry světlo zabíjí) - pro tuto vlastnost jsou upíry zváni "Denní tvor" (anglicky Daywalker). Dhampíři se často stávají ideálním druhem zabijáků upírů. Mezi bytosti napůl lidské a napůl upíří patří také Blade, který své schopnosti získal, když jeho matku kousl upír krátce před porodem, čímž u něj došlo k částečné přeměně.

Nejstarším upírem bývá v některých dílech Dracula, jindy existují upíři mnohem déle - za nejstaršího potom bývá označena Adamova první žena Lilith (ano, před Evou) nebo Kain. Samozřejmě ne vždy je vůbec nejstarší upír znám nebo jmenován.

Zatímco některé zdroje míchají upíry a lykantropie dohromady (jako Stokerův Dracula) nebo považují lykantropy za upírům podřízené, podle jiných (např. Underworld) spolu vedou válku.

vb

Trpaslíci

28. listopadu 2010 v 17:50 | Theresa |  Bestiář
Trpaslík nebo také hovorově trpajzlík je označení pro humanoida se znatelně menší výškou (v dospělosti) než je běžná (průměrná) fyziologická výška člověka.

Může být označením pro:

    * malou pohádkovou bytost (údajně 100 až 120 cm vysokou - tedy jako skřítek) často se zabývající hornictvím, zvanou rovněž permoník, (z něm. Bergmann) odvozenou z mytologického malého démonického horníka (viz např. Pohádka o Sněhurce), v alpských zemích nazývaný také Alp

    * zahradní ozdobu, nejčastěji sádrovou, volně na téma výše zmíněného, velmi oblíbená je v německy mluvících zemích, v Čechách je považována povětšinou za umělecký kýč a nevkus

    * člověka extrémně malého vzůstu, který v důsledku nějaké nemoci nebo poruchy růstu nevyrostl do normální velikosti. Ve středověku byli trpaslíci tohoto typu ozdobou panovnických dvorů. Ve 20. století lidé malého vzrůstu často působili coby živá kuriozita v cirkusech, ve varieté a jiných lidových zábavních podnicích

    * rasu bytostí vyskytujících se především ve fantasy a RPG, vycházející patrně ze stejných zdrojů jako pohádkový permoník, ale méně "pohádkově"

Permoníci obecně jsou mýtické bytosti vyskytující se zejména v dolech a důlních štolách, tedy zejména v podzemí. V bájích, pohádkách a mýtech se jedná o zvláštní podzemní skřítky, kteří normálním horníkům snad někdy pomáhají a někdy prý i úmyslně škodí - pověsti tohoto typu se vyskytují v mnoha oblastech světa, v tomto smyslu se jedná pravděpodobně o jeden ze základních lidských kulturních archetypů. Označení pochází z německého výrazu Bergmann (muž z hory) a je tedy vytvořeno obdobně jako vasrman (Wassermann - vodník) nebo fajérman (Feuermann - ohnivý muž).

Trpaslíky vyskytující se v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků  lze pro jejich výhradně mírumilovně-hornické zaměření považovat za klasický příklad permoníků, přestože ve filmových zpracováních jsou o něco větší.

Ve volném pokračování zvaném Happily Ever After se vyskytují i trpaslinky, trpasličí ženy disponující magickými silami. Přestože je toto pokračování posunuto více směrem k fantasy (vyskytuje se tam i drak), trpaslíky to naopak posunuje od běžné rasy trpaslíků dál, a to nejen proto že trpaslinky nemají vousy - v klasické fantasy by podobnými magickými schopnostmi disponovaly spíše víly.

vbgn

Elfové

28. listopadu 2010 v 17:45 | Theresa |  Bestiář
Elf je mytologická bytost původně zřejmě pocházející ze starogermánských pověstí. Jejich původní jméno pocházející ze staré norštiny zní Álf, ale používají se i jiná označení, či přepisy: alp, elbe, alf, aelf, alb. Téměř všichni autoři se shodují v tom, že mají něco společného s lesy nebo alespoň s přírodou. V současném anglosaském světě (kromě velké části fantasy literatury) se výraz elf používá převážně pro malé pohádkové bytosti příbuzné skřítkům a vílám. Na tomto pohledu má velký podíl Shakespearova hra Sen noci svatojánské.

V severské mytologii se můžeme se setkat s několika značně odlišnými druhy elfů.

Světlí nebo také sliční elfové jsou lidem podobné bytosti vysokého štíhlého vzrůstu s dlouhými, většinou tmavými vlasy, jemnými rysy obličeje a špičatýma ušima. Obývají lesy nebo travnaté pláně, neznají zemědělství a žijí z darů přírody. Jsou členy družiny boha plodnosti Freye a mají na starosti růst rostlin. Obývají Álfheim, jeden z devíti světů jasanu Yggdrasilu.

Tmaví nebo černí (norsky svart) elfové jsou malého vzrůstu a žijí pod zemí. Zřejmě mohou být různého vzhledu, poznávacím znakem jsou však opět špičaté uši. Často se o nich hovoří jako o skřítcích nebo permonících, liší se však od trpaslíků. Ti žijí ve Svartálfheimu.

Jako elfové také bývají označovány víly, přesněji se buď jedná o druh víl, nebo tvoří dohromady s vílami jednu skupinu pod vládou královny víl (nejasnost je pravděpodobně způsobena překladem - v angličtině je pro vílu více termínů, například Fae, Fairy a Pixie).

V anglické renesanční literatuře se objevují elfové jako nejen druh víl, ale téměř synonymum slova víla. Nejznámějším dílem (a možná nejstarším) s tímto pohledem je hra Sen noci svatojánské Williema Shakespeara: termín elf je použit pro bytosti téměř velikosti hmyzu. Mezi další autory kteří takto popisovali elfy patří Michael Drayton. Na druhou stranu Edmund Spenser používá termín elf pro bytosti lidské velikosti.

Postavy elfů se často vyskytují v současné fantasy literatuře a jiných fantasy dílech včetně her na hrdiny. Jejich typologie bývá podobná jako u mytologických elfů, v jednom díle resp. fantasy světě se však obvykle vyskytuje pouze jeden druh elfů. Elfové jsou známí zejména z děl J. R. R. Tolkiena, Raimonda E. Feista, A. Sapkowského, Poula Andersona nebo Christophera Paoliniho.

Ve fantasy se nejčastěji vyskytují elfové podobní mytologickým elfům světlým. Jedná se obvykle o bytosti vysokého štíhlého vzrůstu s jemnými rysy obličeje a špičatýma ušima. Špičatost se ovšem pohybuje od lehké (tvar zhruba jako polovina lipového listu) u Tolkiena až po uši stejně dlouhé jako králičí například v japonských anime. Délka života elfů je většinou výrazně delší než lidská, pohybuje se od nestárnoucích Tolkienových až k "pouhým" několika stoletím. Elfové se vyznačují velkou moudrostí, mají rádi přírodu, často bydlí přímo v lese (v domech postavených na stromech). Jejich obvyklou zbraní je dlouhý luk.

Elfové z fantasy jsou také běžnou rasou v hrách na hrdiny jako je Dungeons & Dragons nebo české Dračí doupě, stejně jako v počítačových hrách tohoto typu. V dračím doupěti se jedná zjevně o elfy zelené (podle Tolkienova dělení) a i proti nim utrpěli při vyvažování ras.

fb

Vlkodlaci

28. listopadu 2010 v 17:43 | Theresa |  Bestiář
Vlkodlak (ze slovanských slov vlk a dlaka - kůže se srstí) je bájná bytost, jedná se o člověka, který má možnost proměnit se ve vlka.

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka "iránští dvounozí vlci", kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, kde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a nebyl tedy původně považován za "zlého". Z báje "O Wodanu a jeho vlcích" se postupně vyvinula pověst "O divokém lovci a jeho psích" ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za "zlého tvora" tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky. Mezi nimi zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se ovšem poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se však nevytvořila zcela jednotná představa, naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

   1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
   2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se "hodným" vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
   3. Přímým stykem - pokousání vlkodlakem již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
   4. Umřelci - umřelec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.

Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.

Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo např. ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě.

Umrlci byly zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svoji ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.

Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývali s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.

Legenda o vzniku prvních vlkodlaků: V patnáctém století táhl Transylvánií Hrabě Vlad zvaný Tepesco. Ve své cestě zničil i jeden z klášterů a všechny lidi v něm schované nechal povraždit. Opat ho tedy proklel. Když se o tři dny později Dracula změněný na upíra poprvé napil lidské krve, vstali prý lidé v klášteře z mrtvých a stali se vlkodlaky, neúnavně bojující proti upírům. Povstali prý, aby střežili lidský rod.

V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasy literatuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokážou měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným lykantropem stejného typu pravidelně při úplňku).

Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.

Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.

V moderní době si lidé vlkodlaka představují jako člověka s nadpřirozenými schopnostmi (sílou, obratností), který se v noci při úplňku mění na zvíře podobné vlku s některými lidskými proporcemi. Přeměněný je většinou ještě silnější než v lidské formě, která je také velice silná. V lidské formě je schopný normálně uvažovat ale ve vlčí formě mu většinou zůstanou jen základní myšlenky (zdivočí). Nestává se vždy zápornou postavou. Vlkodlakem může být bez rozdílu žena i muž, ve filmech se však žena jako vlkodlak příliš často neobjevuje.

xc

Harpyje

28. listopadu 2010 v 17:42 | Theresa |  Bestiář
Harpyje (též harpie, nebo harpye) jsou mytické bytosti (monstra) antické mytologie, zobrazované jako napůl ženy napůl ptáci.

Slovo harpyje vzniklo řeckého slova harpazein (ἅρπάζειν, tj. rvu, uchvacuji). Ve starověkém Řecku byly jakousi personifikací bouře a mračen. Ve středověku se z nich postupně staly zlovolné, lidem škodící bytosti.

Popis harpyjí je poměrně komplikovaný, neboť se postupem času představa o harpyjích měnila a nejasný je i jejich počet. Jejich rodiče byli mořský bůh Thaumás a bohyně Élektra.

Původní představa harpyjí byla velmi neurčitá a byly zosobněním bouře. Jejich původní posláním bylo unášet duše zemřelých do podsvětí. Již v antickém Řecku se jejich představa dostala do podoby žen s křídly, byly tedy podobné antickým Sirénám. Později byly vyobrazovány jako ptáci s lidskou, zpravidla ženskou nebo dívčí hlavou. Nakonec se jejich hlava změnila na hlavu staré ošklivé ženy.

Základní představu si lze učinit z Hésioda, který uvádí existenci dvou harpyjí - Alléktó (Vichřice) a Ókypeté (Rychloletá), později k nim přibyla ještě třetí harpyje Kelainó (Mrákotná-temnomraká). Homér navíc uvádí Podargu (Rychlonohou).

V jiných představách je harpyjí blíže nespecifikovaný vyšší počet, ve středověku se prakticky jednalo o druh zlovolných bytostí jejichž počet nebyl nijak omezován, např. Dante Alighieri v Božské komedii (Peklo, XIII, 102/103) uvádí Harpyjí hejno v listí se jí pase, a bol jí působí a bol jí vodí.

Podle starověkých předpokladů se harpyje oplodňují větry, jejich děti jsou pak nejrychlejší a nejlepší koně (např. Achilleovi či Aldrastův Oreión).
"     Široká křídla, tváře lidských tvarů,

na nohou spáry, břicho opeřené
a k nářku užívají zpěvu darů
    "
- Dante Alighieri, Božská komedie (Peklo, XIII, 12 - 14)

Harpyje vystupovaly v několika řeckých bájích. Nejznámější je o slepém Fíneovi, který byl nadán věšteckým uměním, ale protože ho zneužíval, bohové ho oslepili. Jeho druhá manželka Eidothea ho přesvědčila,že za slepotu mohou synové z prvního manželství, které z duše nenáviděla. Podle jedné verze je Fíneus uvrhl do žaláře, podle druhé je nechal zakopat za živa. Proto na něj byl seslán trest neukojitelného hladu a kdykoliv se chtěl najíst, Harpyje přiletěly, vše snědly a co nestačily, to pokálely. Od Fínea byly zahnány až při výpravě Argonautů, kdy byly harpyje nuceny slíbit, že ho již nechají být a nebudou mu dále ubližovat.

j

Bazilišek

28. listopadu 2010 v 17:39 | Theresa |  Bestiář
Bazilišek z řeckého basiliskos (βασιλίσκος) malý král nebo králíček, který vznikl zdrobněním řeckého slova král basileús (βασιλεύς). V latině se používá označení regulus - malý král.

Přestože se bazilišek vyskytuje poprvé již v řecké mytologii, přesnější popis máme až z prvního století z Historia naturalis (Gaius Plinius Secundus roku 77).

Podle antického mínění je bazilišek méně než 12 palců (asi 30 cm) dlouhý had, který má na své hlavě bílý diadém. Baziliška vždy nalezneme na poušti a to díky jeho destruktivním schopnostem, kterými z jakékoli krajiny za pár chvil vytvoří poušť. Proto se jeho domovskou zemí stala Cyrencia, Římská provincie nalézající se v dnešní Libyi. Všichni hadi slyší na jeho syčení, je tedy jakýmsi vládcem hadů. Bazilišek se ale na rozdíl od nich pohybuje ve vertikálním směru se vztyčenou hlavou. Jeho dech rozbíjí skály a spaluje trávu. Kromě toho všeho je bazilišek nejjedovatějším tvorem vůbec. Tradovalo se, že pokud je bazilišek probodnut kopím jezdce na koni, tak je otráven nejen jezdec, ale i kůň.

Jiné antické prameny uvádí, že bazilišek může být překonán pomocí zrcadla podobně jako Medusa. V tomto výkladu má bazilišek schopnost smrtícího pohledu.

Další možností jak překonat jakéhokoli baziliška je přivést do jeho doupěte lišku. Lišky se v přítomnosti baziliška zmocní bojové šílennství. Začne s baziliškem zápasit a nepřestanek dokud jí bazilišek neusmrtí nebo dokud ho nekousne. Toto kousnutí je pro baziliška smrtelné.
[editovat] Využití trofejí z baziliška

    * Baziliščí kůže se používala jako prostředek k odupuzování hadů a pavouků. (Apollónův chrám)

    * Popel z baziliška měl sloužit k proměně stříbra ve zlato.


Řecký spisovatel Claudius Aelianus ve svém díle De Natura Animalium (175-235) poprvé uvedl, že je pro baziliška smrtelné kohoutí  zakokrhání. To mělo později zásadní dopad jak na baziliškův vzhled, tak na chování poutníků, kteří si s sebou na cesty brali kohouta, aby je ochránil.
[editovat] Zrození baziliška

Postupem času byla vymýšlena spousta verzí baziliškova příchodu na svět. S tím se měnil i baziliškův vzhled z čistě hadí podoby do podoby chymerické. Výsledná středověká podoba zrodu vznikla skloubením předchozích teorií.

Baziliščí vajíčko snese sedmiletý Kohout do hromady hnoje v době kdy Sírius je vidět na obloze. Toto vajíčko nemá běžnou skořápku, ale jen tenkou kožnatou membránu a musí být vysezeno ropuchou.

c

Fénix

28. listopadu 2010 v 17:37 | Theresa |  Bestiář
Fénix je bájný pták, který se vyskytuje v mytologiích mnoha národů. V podrobnostech se jednotlivé mytologie liší, základním atributem je však fakt, že Fénix zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Nejstarším uváděným Fénixem je egyptský pták Bennu, který je zobrazován jako volavka nebo sokol s volavčí hlavou. V antice přilétá starý Fénix jednou za 500 let do chrámu v Héliopoli, kde shoří a znovu se narodí jako mladý pták. Číňané svého Fénixe nazývají Feng-chuang, ačkoliv ten se od evropského Fénixe značně liší. Fénix je univerzální symbol znovuzrození, jedná se patrně o jeden z kulturních archetypů lidstva.

Fénixovy údajné vlastnosti: Najít ho nelze, neboť místa, kde se nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Pokud by se někdo (nejen člověk) pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení. Vládne neuvěřitelnou, božskou mocí, avšak využívá jí jen velmi zřídka. Jeho brky mají magické vlastnosti a lze je využít k výrobě hůlek a lektvarů.
V moderním umění můžeme nalézt Fénixe např. v knihách a filmech o Harrym Potterovi, kde Fénix Fawkes žil v pracovně Albuse Brumbála, ředitele školy v Bradavicích.

c

Saytr

28. listopadu 2010 v 17:36 | Theresa |  Bestiář
Satyr (latinsky Satyri) je v řecké mytologii synem boha Herma nebo Siléna.

Satyrové jsou zařazováni mezi polobohy, spíše však mezi horské a lesní démony. Byli průvodci boha vína Dionýsa, také bývali v družinách boha Pana. Zobrazováni jsou většinou jako napůl člověk a napůl kozel, s kučeravými vlasy, špičatýma ušima, tupým nosem, s růžky, oháňkou a kozlíma nohama.

V pozdější době se tato podoba zjemňuje.

Byla to nezvedená veselá cháska, pohybovali se ve skupinách, milovali víno i všelijaké jiné požitky, byli prostopášní, pronásledovali nymfy, tančili a provozovali hudbu, zejména na flétnu, sýrinx, dokonce i dudy. Uvádí se, že byli v podstatě zbabělí.

V mytologii jsou většinou ztotožňováni s mužskou sexuální silou, v řeckém a římském umění jsou často zobrazováni s erekcí.

Bývali viděni i jako pastýři stád. K lidem nebyli právě vstřícní, přepadali pastýře a strašili poutníky. Podobali se jiným lesním polobohům - Silénům, se kterými se dobře snášeli.

Pojmenování satyrů je původem řecké, s latinskými satura či satira určitě nijak nesouvisí, takže slova satira a satyr příbuzná nejsou. Ale to je vše, co se o výrazu satyr dá vyčíst v etymologických knihách.

Původ tohoto řeckého slova je nejasný. Jisté ale je, že takříkajíc kozí zjev těchto řeckých mytologických bytostí, s jejich růžky, kopyty i ocasy, dal vzniknout představě našich předků o čertech. Čeští čerti i v současných filmech vypadají vlastně stejně jako řečtí satyrové.

Satyr je v Českém etymologickém slovníku definován jako "prostopášná mytologická bytost v lidské podobě se zvířecími znaky" a jak dodává Slovník spisovného jazyka českého obrazně také "velmi smyslný člověk".

Satyrové byli vyobrazeni na spoustě maleb, nejznámější jsou:

    * Satyros s amforou a Satyros s mladým Dionýsem (z 3. stol. př. n. l.) od Epiktéta
    * bronzová soška Tančící Satyros a.j.
    * novodobých soch, sošek a obrazů je nespočet

Jiné vyobrazení satyrů podávají knihy C. S. Lewise Letopisy Narnie, zfilmováno režisérem Andrew Adamsonem a to podobě blízké minotaurům, tedy bojovná zvířata jen hubenější a s hlavou kozla.

cxv

Pan

28. listopadu 2010 v 17:34 | Theresa |  Bestiář
Pan (řecky Πάν) je řecký bůh lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. V římské mytologii byl později ztotožněn s Faunem. Měl polozvířecí podobu: porostlý srstí, měl rohy, kozí kopýtka, bradu a ocas. Uvádí se, že byl synem nymfy Dryopy a boha Herma nebo nymfy Oineis a Dia. Ostatní bohové se na něho dívali s určitým pohrdáním a tak z Olympu odešel do Arkádie. Byl klidný a veselý, hrál na píšťalu zvanou Panova flétna a žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a boha vína Dionýsa.


Podle pověsti se Pan zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, není divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak se na vlastní žádost od vládce všech bohů, Dia, nechala proměnit v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ni vyhrával smutné písně.

Tomu, kdo ho vyrušil ze spánku nebo při jeho toulkách lesem, naháněl velký strach svým křikem a vzhledem (odtud panický strach, panika).

xc

Faun

28. listopadu 2010 v 17:33 | Theresa |  Bestiář
Faun, latinský Faunus bylo původně římské božstvo plodnosti, ochránce polí a stád, zejména proti vlkům. Jeho ženským protějškem byla "dobrá bohyně" Fauna, jejíž jméno dnes znamená soubor živočichů (faunu). Oba se vyskytovali v mnoha podobách, při hlavním Faunově svátku lupercalií (od lat. lupus, vlk) 15. února se mu obětovali kozlové. Z čerstvě stažených kůží dělali Faunovi kněží řemínky a důtky, jimiž šlehali mladé ženy, aby nebyly neplodné.

Faunus bylo "domácí" italské božstvo, podle Vergilia byl Faun otcem krále Latina, snad tedy jakýmsi totemovým předkem Latinů. Když římská republika dobyla Řecko, snažili se Římané svá božstva porovnávat s řeckými. Faunovým protějškem se tak stal řecký Pan, který se zobrazoval s kozlími rohy, a tento atribut přešel i na Fauna.

Později se Faunus stal jen mytologickou postavou, podobnou řeckému Satyrovi: byla to lesní bytost s napůl lidským a napůl kozlím tělem (rohy, kopýtka), která hraje na flétnu a tančí s nymfami. V této podobě se těšil velké pozornosti v renesanci a v době romantismu.

Francouzský skladatel Claude Debussy napsal symfonickou báseň "Předehra k Faunovu odpoledni". Režisérka Věra Chytilová podle toho nazvala svůj film Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983).

dxc

Skřítci

28. listopadu 2010 v 17:30 | Theresa |  Bestiář
Skřítek je mytologická bytost původně zřejmě pocházející ze severské mytologie. Jedná se o bytost malého vzrůstu (asi stopu vysokou), příbuznou vílám, trpaslíkům nebo některým druhům elfů. Skřítci mohou být hodní i zlí (zlým se někdy říká skřeti).

Skřítek označuje poměrně širokou skupinu bytostí, které se vyskytují v celé řadě mytologií a dostávají jména podle vlastností i kultury, v níž pověst vznikla.

    * Domácí skřítek, diblík  - jde o nejběžnější příklad skřítka, objevující se v českých pověstech. Říká se, že je to duch zemřelých předků, který žije v domě a chrání jej. Může na sebe brát nejrůznější podoby. Velmi často se objevuje v podobě hada, který bydlí pod domovním prahem - pak se označuje jako domovní had nebo had hospodáříček. Zpravidla lidem pomáhá, opravuje rozbité nástroje a odhání od domu nemoc a zlé síly. Když se lidé stěhovali na nové místo, snažili se magickými praktikami domácího skřítka přimět, aby se přestěhoval s nimi. Domácí skřítek je zřejmě slovanskou obdobou antických lárů a penátů, bůžků, chránících dům. Domovní had je pravděpodobně užovka, která skutečně často žije poblíž lidských stavení.[1][2]
    * Plivník, zmek - je zlou či spíše zlomyslnou obdobou domácího skřítka. Na rozdíl od něj lidem nepomáhá, ale páchá různé nekalosti, schovává věci nebo krade potraviny. Často na sebe bere podobu zmoklého černého kuřete, čímž se snaží vzbudit lítost, aby jej hospodář odnesl domů.[3]
    * Šotek, rarášek - drobný skřítek, který se zpravidla zdržuje u lidských sídel a tajně poškozuje věci. Výraz šotek se stal v obecné mluvě metaforou pro vyjádření podivného poškození nějakého předmětu - např. o tiskových chybách v novinách se říká, že je napáchal tiskařský šotek. V angličtině se takový šotek označuje slovem gremlin.
    * Trpaslík - většina mytologií od sebe rozlišuje trpaslíka a skřítka. Skřítci bývají menšího vzrůstu a žijí víceméně ve všech prostředích, trpaslíci jsou mohutnější, sveřepější a jejich sídlem bývají doly, opuštěné jeskyně a jiné podzemní prostory. Poněkud splývající bytostí je permoník, důlní skřítek.
    * Goblin, gnóm, kobold - další označení skřítků, kteří žijí v lesích a horách, podobají se trpaslíkům, avšak jsou menší a spíše plaší. Výraz goblin snad pochází z anglosaského slova goblinesque - fantastický.[zdroj?]

xdc

Démoni

28. listopadu 2010 v 17:26 | Theresa |  Bestiář
Démon je v mytologii a náboženských  představách bytost nebo nadpřirozená síla, lidem prospěšná či škodlivá (někdy se prospěšná označuje jako daemon a škodlivá jako démon - do sady ovšem chybí označení neutrálních), nebo nižší bůh, héros. V křesťanské tradici pak zlý duch, ďábel.

Dybbuk je v židovském náboženském prostředí zlý duch či démon, který nemůže najít klid a způsobuje posedlost jiných lidí. Vyskytuje se v lidových vyprávěních a je popsán v Kabale.

V hororech se téměř výlučně vyskytují démoni zlí. Na druhou stranu, v hororech bývají zlí všichni včetně andělů (např. ve filmu Constantin). Může se jednat o démony nehmotné, kteří posednou člověka a nutí ho konat zlo, nebo o bytosti různých, často proměnných, tvarů. Mohou mít řadu společných rysů s upíry, především jejich silnější variantou.

Ve fantasy jsou démoni obvykle rasou stejně dobrou jako lidé, existují tedy jedinci dobří i zlí, nejčastěji ale něco mezi. Jsou to silné magické bytosti a často bydlí nebo pocházejí z jiného světa - může jím být peklo nebo tak může alespoň vypadat. Mohou mít tělo (vlastní nebo "vypůjčené"), ale jeho zničení (bez ohledu na způsob) pro ně neznamená smrt - může je to dočasně vyřadit nebo poslat zpátky odkud přišli. Jejich tělo může stárnout, sami jsou ovšem proti stáří imunní.

Typickými tvary těla démonů jsou křídla (netopýřího typu), ocas, rohy a různé ostny, při boji někdy doplněné chapadly, ale vzhledem k tomu, že většina démonů může libovolně měnit svojí podobu, jedná se spíše o módu. Démoni bývají mistři magie (především temné a destruktivní - a to se týká i těch dobrých) a jsou označováni jako tvorové chaosu. I ve fantasy mohou být upíři druh démonů, typickým příkladem je svět A. Sapkowského. V něm se vyskytují tvorové chaosu, kteří v našem světě uvízli po katastrofě zvané Konjukce sfér (a nemohou se vrátit) a vyšší upíři patří mezi ně.

Častým konceptem je, že démoni - všichni nebo některé druhy - se živí emocemi ostatních (tedy hlavně smrtelníků). Nejčastějším příkladem jsou sukuby a inkubové, živící se vášní sexuálního styku. Jak ovšem někteří autoři poznamenávají, o takových sukubách se učencům zvlášť dobře píše, zatímco jiné druhy démonů (nebo i jiné druhy sukub podle některých zdrojů) živící se radostí, kterou si obstarávají třeba tak, že v masce klauna navštěvují dětská oddělení nemocnic, málokoho zaujmou.
V křesťanské mytologii představuje démon padlého anděla, tj. anděla, který se vzepřel Bohu a propadl zlu. Démoni nevlastní skutečné hmotné tělo, ale jsou na sebe schopní brát různé podoby a působit na lidské smysly. Jsou rovněž schopní vyvolávat v člověku zlé myšlenky, city a rozdmýchávat v něm zlé vlastnosti, pudy a ponoukat ho k hříchu. Démon může člověka i posednout. Takto škodícího démona je možné vyhnat tzv. vymítáním (viz exorcismus). Nauka o démonech se nazývá démonologie a zabývají se jí především katoličtí teologové a exorcismus je součástí víry v některých jiných církvích.

Démoni jsou zde entity obývající astrál a reprezentující určité vlastnosti a síly přírody či psychiky člověka. Démona je možné vyvolat (evokace) např. rituální magií a přimět ho k zodpovězení otázky nebo k vykonání nějakého úkolu, který spadá pod jeho schopnost a pravomoc. Démoni nejsou na rozdíl od andělů  součástí organizované struktury vytvářející a udržující vesmír, a proto je možné je pověřit i úkoly, které jsou v rozporu s vesmírným božským plánem (dle tradiční západní magie). S démonem se může rovněž uzavřít tzv. pakt. Mág či čaroděj  s démonem uzavře dohodu, podle níž mágovi po určitý čas bude sloužit a poskytovat mu v životě rozličné výhody. Oplátkou však démonovi, po uplynutí stanovené lhůty, odevzdá svou duši. Známým příkladem je např. Faust. Různé magické školy a systémy používají své hierarchie a skupiny démonů. Jiné démony zná tradiční západní magická tradice, která své démony čerpá především z křesťanství, kabaly, sumerských, asyrských, babylónských a egyptských náboženství a magií a jiné démony používá voodoo, magie čínská, tibetská, různé šamanské cesty atd. Démoni jsou v současném hermetismu chápáni buď jako samostatné bytosti, které skutečně existují, jako určité formy duchů (démonologický magický koncept) nebo bývají mnohými okultisty chápáni jako zástupci kolektivního nevědomí, archetypy a podvědomé komplexy, zosobnění temné a pudové části osobnosti (psychologický magický koncept vycházející především z poznatků Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga), či jako zosobněné energie. Zastánci skeptické Chaos magie  se přiklánějí spíše k informačnímu magickému modelu, který považuje démony za subjekty na stejné bázi jako programy a magie je pak práce s daty.

Někteří démoni:

Abbadon, Ariel, Astaroth, Ašmodaj, Azazel, Bael, Belfegor, Belzebub, Choronzon, Lilith, Lucifer, Lucifug, Mefistofeles(Mephistophiel), Satan, Moloch, Sorat, Taftartarat, Zazel

bhm

Draci

28. listopadu 2010 v 17:23 | Theresa |  Bestiář
Drak (saň pro samici, v jiných slovanských jazycích smok nebo zmej) je mýtické zvíře vyskytující se v pověstech, pohádkách a lidových příbězích celé řady kultur.[1] Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variaci jeho vzhledu, velikosti a vlastností, kterými má drak disponovat. Obecně lze říci, že jde o mohutného samotářského tvora, připomínajícího hada nebo ještěra. Draci se liší počtem hlav - například v Číně je zobrazován zásadně jednohlavý, řecká mytologie znala draka stohlavého, v pohádkách mívá zpravidla lichý počet hlav, nejčastěji tři nebo sedm. Dále se draci liší v počtu nohou (nejčastěji dvě, čtyři nebo žádné), schopnosti létat a dštít oheň (případně mráz nebo jed) ze svého chřtánu.

Podobně jako se liší jejich vzhled, liší se i jejich vlastnosti. Draci se v základním pojetí mohou rozlišovat na dobré a zlé. Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci, vládců a deště.[2] Evropští draci ve středověku jsou namísto toho chápáni jako symbol ničení a chaosu.[1] Často jsou zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše ve svém okolí a pojídají zvířata a lidi. Draci jsou spojováni s bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých dračích slujích.[2]

Tradice výskytu draků je velice stará. Představa draků vznikala pravděpodobně mnohem dříve než lidstvo objevilo možnost své poznatky zapisovat. Existují doklady z antického Řecka, kde drak hlídal bájné zlaté rouno, ale vyskytují se i v akkadském eposu Enúma eliš napsaného mezi 18. - 7. stol. př. n. l. Zmiňují je i příběhy ze starodávného Egypta v podobě setkání boha Ra s hadím drakem Apopem. Dále se objevují v germánské mytologii, kdy se Thór utká s drakem podobně jako legenda o boji Siegfrieda s drakem Fafnirem.[1]

Literatura a legendy rozlišují dva hlavní druhy draka a to v závislosti na jeho výskytu. Má se jednat o draka evropského a asijského.[1][2] Pro oba dva tyto druhy je typická dlouhověkost, pomalý vývoj a schopnost ovlivňovat rychlost svého metabolismu.[1]  Jejich tělo je pokryto šupinami, které mají fungovat jako ochrana těla. Oba dva druhy jsou schopné plivat oheň, i když drak asijský této schopnosti využívá jen velice zřídka.[2]  Pro draky není sjednocující žádná barva. Existují draci modří, zelení, hnědí, červení atd. Jen velmi málo údajů mluví o dračím rozmnožování. Je známo, že se mladí draci rodí z vajec, které jsou nakladeny do hnízd.

Motiv zabití draka se objevuje velice často, podle mnohých etnografů je to jedna z mála skutečně hrdinských situací. Ve starověku draka zpravidla zabíjeli hrdinové případně sami bozi. Nejčastěji je drak zabíjen jako temný element a jeho zabití pak symbolizuje vítězství světla a dobra. V některých případech je zabití draka považováno za akt zabití posvátného zvířete (pouze v případě, že ho zabije člověk). Za tento čin je pak tento člověk potrestán jako za zabití posvátného zvířete, kdy odpovědnost za trest buď převezmou sami bozi, nebo dochází k jakémusi samovolnému, nikým neřiditelnému trestu.

Velmi zvláštní jsou informace vyplývající z díla Gaia Plinia Secunda který uvádí, že drak loví slony přičemž je velmi často zabit. Zrovna tak sloni se pokoušejí lovit draky. Z představ Plinia vyplývá, že drak je menší než slon.

Ve středověku je motiv zabití draka ještě častější, přičemž středověká Evropa nezná nesmrtelné draky a takový čin je vždy hodnocen kladně.

Drak začal pronikat do literatury, především fantasy, kde došlo k narušení pravidel rozlišování toho, co drak může a čeho schopen není. Veškerá pravidla pak byla narušena filmem, kde drak často nevystupuje jako bájné zvíře, ale jako přihlouplý vraždící maniak, který pro své jednání zpravidla nemá ani motiv ani jasný příkaz.

Ve fantasy zaměřené spíše na magii bývají naopak draci inteligentní, často inteligentnější než člověk nebo alespoň těžící z tisíciletých životních zkušeností. Ovládají velmi dobře magii přirozenou (konečně, každý letecký inženýr by vám potvrdil, že drak létat nemůže - rozuměj bez magie) i naučenou (tedy klasická zaklínadla). Patří mezi nejnebezpečnější protivníky které můžete ve fantasy potkat, ale nebývají vždy zlí.

V některých fantasy světech - například v Midkemii - na sebe draci mohou vzít lidskou podobu, ať už pomocí zaklínadla nebo díky přirozené schopnosti změny podoby. I v lidské podobě si uchovávají svou sílu, rychlost a pochopitelně i magické schopnosti.

Kromě draků dštících oheň se vyskytují draci ledoví (bývají modří) a draci vydechující nebo vyplivující jed (bývají zelení).

Draci se vyskytují i ve sci-fi, například v knihách o Pernu (Anne McCaffrey). Jedná se tam o původně malé tvory schopné plivat oheň po rozžvýkání jakéhosi nerostu, létat (na netopýřích křídlech), telepatické komunikace a teleportace skrz prostor i čas (přes něco zvané mezimezí). Po přistání lidských kolonistů byly geneticky vylepšeni - zvětšeni natolik, aby mohli nést lidského jezdce, a byla zvýšena jejich inteligence - aby mohli být použiti při obraně proti agresivní mimozemské (a mimopernské) formě života zvané vlákna. Draci z Pernu jsou častěji samci, samice kladou větší počet vajec. Svého jezdce si vybírají (z přivedených kandidátů) hned po vylíhnutí a tvoří s ním telepatické pouto.

    * J. R. R. Tolkien: Silmarillion, Hobit - ve Středozemi se vyskytuje několik druhů draků. Nejprve se objeví draci, vedení Glaurungem. Ti nejvíce připomínají hada, mají pouze dvě přední nohy a nemohou létat. Dokáže chrlit oheň a také má schopnost zaklít toho, kdo se podívá do jeho očí. Teprve později se objeví i plemeno šupinatých létajících draků, z nichž nejmohutnější je Ancalagon Černý, který svým pádem zničí pevnost Thangorodrim Temného pána Morgotha. Stejného plemene je i drak Šmak, který vyžene trpaslíky z Osamělé hory a přivlastní si jejich poklad. Zmíněn je také ledový drak.
    * Rob Cohen: Dračí srdce - filmový příběh, v němž je výstižně zachycen nejasný postoj lidí k drakům, kteří netuší, že draci ve skutečnosti nejsou zlí.

gb